JLP Hodonín u Kunštátu, 28.1.2012

S trošku velkým zpožděním, po opakovaném upomínání a teď už velice bolestivém vzpomínání na téma, kde a kdy jsme to vlastně na tom slalomu byli, jsem se konečně dostala k tomu, abych osvětlila dění na obřím slalomu JLP v Hodoníně.

Podle mě příprava proběhla naprosto profesionálně. Yago si půjčil speciální lyže, zajistili jsme si vůz i s řidičem, který nás odvezl až pod inkriminovanou sjezdovku, vzali jsme si sebou i Lilly Vůdce smečky, kdybychom se náhodou ztratili nebo potřebovali jinou asistenci. Každopádně na místě jsme zjistili, že konkurence je vysoká a navíc, že některým chybí docela důležité části výstroje. Teď zrovna mluvím o tom, že si Yago, v očekávání jara, nevzal ani bundu ani čepici. Všechno jsme naštěstí velice kulantně vyřešili. Se slovy, ty máš helmu, jsem přišla o čepici (pozn.: kterou jsem sice Martinovi doma poctivě ukradla, ale na to se dějiny neptají). Bunda byla větší oříšek, tuto situaci ale zachránili Yagovi rodiče tím, že vylovili z kufru igelitku plnou jinak velice nepotřebného oblečení, které si pak Marťa radostně nasoukal na sebe. Bohužel žádnej softshell ani goretex to nebyl, a tak díky nedobrým povětrnostním podmínkám Martin absolvoval jen dvě před závodové jízdy a skončil i s Lilly v hospodě.  To se ale moc nelíbilo paní Yagové. Prohlásila, že jestli všechno sportování Meteoru probíhá tak, jak ho reprezentoval Martin, že potom chápe jeho nesmírné sportovní nadšení a v zápětí ho obvinila z alkoholismu. To ovšem pro Lindu znamenalo sníh nesníh, mráz nemráz , vydat se s rodiči na sjezdovku a věnovat se, světe div se, lyžování. Bohužel jsem si bundu nezapomněla a tak jsem se neměla na co vymluvit (pozn. 2: jinak mě samozřejmě lyžování baví, ale při tom všem hnusu venku a na sjezdovce připomínající tankodrom, mě to nadšení jaksi přešlo).

Když jsme se konečně dostali na start, zjistili jsme, že je tu i Pipi a že to sakra hodně hrotí. Přistihli jsme jí při mazání lyží a kdoví při čem ještě :-D. Po dalším průzkumu soupeřů se Yago ihned ztotožnil s jediným staříkem na startovní listině a začal ho považovat za jedinou metu hodnou poražení v tomto závodě. Bohužel nevím, jak tahle výzva dopadla, protože jsme jaksi raději nečekali na vyhlášení výsledků. Tušili jsme asi, že na bednu naše výkony rozhodně nebyly. K mému údivu ani Pipi nic o výsledcích neví, takže můžeme jen doufat, že jsem já ve své kategorii neskončila poslední a že Martin porazil toho vitálního staříka.