Žďárská liga mistrů: cyklistická etapa, 2.9.2012
Jednou z královských disciplín Žďárské ligy mistrů je bezesporu cyklistická etapa. 65 kilometrů náročných vysočinských kopců je výzvou pro všechny milovníky tohoto sportu a každoročně přiláká desítky poloprofesionálních i amatérských nadšenců. Do první jmenované kategorie letos patřil i trojlístek Meteoru: Jarda, Vechys a Erik.
Slavnostní start závodu byl naplánován v centru Žďáru nad Sázavou, kam se Erik s Vechysem vydali osvědčeným vlakem. Při příjezdu na místo se jim v davu hrotičů podařilo najít Jardu, který neponechal nic náhodě a dorazil autem i s profesionálním doprovodem, Alčou. Správná týmová strategie do závodu nebyla nalezena, a tak byla taktika určena alespoň Alči, která poprvé v životě měla řídit vůz s automatickou převodovkou.
Následoval relativně příjemný přesun na „ostrý“ start etapy na okraj Žďáru. Další průběh si troufám popsat již pouze ze svého pohledu. Výběr startovní pozice na samém chvostu nebyl optimální a než se mi podařilo zapnout „SPDčka“, byl peloton půl kilometru přede mnou. Přesto jsem chytil jakési tempo a vybral si zhruba osmičlennou skupinku, se kterou by snad šlo spolupracovat. Jejím členem byl také Vechys, zatímco Jarda zvolil pro začátek pomalejší tempo. Exotem v naši skupince byl pán na horském kole, kterému jsem dával maximálně 5 až 10 kilometrů s námi.
Po úvodních kilometrech narušilo poklidný průběh etapy první větší stoupání. Zde jsem byl poprvé nucen přehodit na malý tác svého vypůjčeného silničního speciálu a bohužel se vyplnily tajné obavy – spadl mi řetěz. Vynucenou servisní přestávkou jsem ztratil kontakt se skupinkou, což mi přišlo smutné a rozhodl jsem se ji dohnat. Optimismus v tomto cíli mi dodala vytoužená prcina, které se také nepodařilo ve zmíněném stoupání udržet tempo, a se kterou jsme tak vytvořili kvalitně a radostně spolupracující duo. Ztrátu se však bohužel nepodařilo dotáhnout do 10 minut, jak jsem při poctivém střídání očekával, ale po více než 10 kilometrech. A byl jsem následně moc zklamaný, protože mezi dohnanými soupeři nebyl Vechys, který zřejmě ve slušné formě ujížděl někde vpředu (naopak zde stále byl pán na horském kole!).
V tuto chvíli jsme navíc přijeli k nejtěžším částem celé etapy, táhlým kopcům v okolí Kuklíklíku. Trochu jsem zalitoval vynaložené energie na dohnání skupinky, když mi hned po pár metrech zase ujeli. Tentokrát i s prcinou. Hlava v tu chvíli moc chtěla, ale nohy již neměly kde brát. S prvním stoupáním jsem se ještě popral a i když se se mnou točil svět, dokázal jsem jej vyjet. Ve stoupání nad Nové Město n.M. už ale i nejlehčí převod byl příliš těžký a tak jsem chtě nechtě musel sesednout. Při čtvrté takovéto zastávce během 200 metrů se kolem mě s úsměvem prohnal Jarda. Čert ví jak, ale nakonec se mi přeci jen podařilo nějak dosáhnout vrcholu (kopce). Napůl v bezvědomí jsem se skutálel do Nového Města a stále více mi bylo jasné, že zhruba třetina závodu, která stále chyběla do cíle je nad moje síly. A když jsem u mostku za kruháčem uviděl opuštěné schody, neodolal jsem a usnul jsem tam jak mimino.
Půlhodinka nebo hodinka spánku mi nedodala vůli dokončit závod, ale aspoň trochu energie na dojetí zkratkou do místa cíle. Do něj jsem tak přijel z opačné strany než všichni ostatní, takže mě překvapilo, že jsem své jméno pak našel v oficiálních výsledcích (což jsem samozřejmě v duchu fair-play poté přiznal). Každopádně v přilehlém podniku již čekal zbytek Meteor týmu a u zaslouženého oběda jsme společně mohli probrat dojmy a zážitky z trati. Vechys nakonec protnul časomíru za 2:23 hodiny na 77. místě, Jarda dojel o 15 minut později na rovněž pěkné 87. příčce. Nejzajímavější zážitky však mohla vyprávět a dokonce ukázat Alča, která evidentně nedodržela stanovenou taktiku a na svou premiéru asi hned nezapomene.
