Nohejbal - Třebíčské trojky, 31.3.2013
Všechno to začalo v neděli, 31.3.2013. Potkaly jsme se s Rumem na Jungmance před vchodem do klučičího království. Po asi desetiminutovém zvonění nám konečně přišel otevřít nahý Lukáš (nic nového).
Erik spal pro jistotu už v oblečení, Lukáš si šel znovu lehnout, takže čas odjezdu se z plánovaných 7:47 posunul na 8:25 a bylo jasné, že náš první, tolik očekáváný zápas nestíháme. Naštěstí se ani nikdo v Třebíči nedivil, že jedeme pozdě. Asi už nás znají.
Projeli jsme smrští obřích bílých vlosyn (nejvyšší stupeň podstatného jména od vločka), po bílém ledu projeli Vysočinou, kde jsme vyhodili úspěšně smetáček z okna (to je totiž tak, když si Lukáš hraje, zavře smetáček do okna a Rum ho otevře). Erik měl zřejmě pocit, že na něj sněží a proto si několikrát v autě pro jistotu otevřel deštník.
Po deváté hodině jsme zastavili před tělocvičnou v Třebíči. Oblíklikli jsme se do trikotů a vyrazili na hřiště. (Lukášův obličej je žlutý).
První zápas dopadl nečekaně 10:1 pro soupeře. Druhý západ byl ovšem revoluční!
Snaha Bí blokovat na síti hlavou, téměč brčálově zelený Lukáš a Erikův opilecký šarm nám zajistily ctyři krásné body. Rum se ujala funkce trenéra a svýma sexy podkolenkama značně provokovala dvě třetiny našeho týmu (někdy tři). Ve čtvrtém zápase mohla nastat aboslutní senzace dne! Ale nenastala. Skóre bylo 9:9, Lukáš úplně bílý, míč na soupeřové straně, schylovalo se ke smeči a OUT! Když tu najednou se všichni otočili na Bí. Ta stála se svou dlouhou nohou zavěšenou v síti. Konec všech snů a nadějí. Smutek, křik a pláč. Rány a sprostá slova. Avšak sedmé místo je krásné. Z osmi. Navíc, když poslední to vzdali. Ale nám to nevadí!
Tým završil úspěšný den třemi rumicilínky, hromadou kinder čokoládek a jedním ferňouskem do auta. No, co by to bylo za výlet bez (e)F. Smetáček jsme sice nenašli, ale i tak jsme se měli roztomiloučce.
