Kuriózní bloudění u města kuriozit, 13.6.2020
Už cesta na závod předznamenala, jak se bude vyvíjet. Pářa se v sobotu 13.června rozhodl na chvíli zanechat chataření a vyrazil na Křemešnický terénní triatlon k Pelhřimovu. Nechal své čtyři ženy napospas sázavským nástrahám a rozvodněné řece a vydal se vstříc prvnímu letošnímu triatlonu. Již putování směrem k městu kuriozit bylo lehce kuriózní a Pářa musel využít svého navigačního potenciálu a hlavně chytrého telefonu. No nic, snad se neztratím při závodě, řekl si v tu chvíli, když se konečně chytl správné cesty…
Kemp Vyskytná, v jehož okolí se třetí ročník závodu odehrál, je jako stvořený pro podobné hrátky. Útulné koupaliště, okýnko s pivem a párkama, v okolí spousta lesů a kopců. První oříšek pro zatím triatlonem nepříliš políbeného Pářu, představovala otázka, zda použít pro pětisetmetrovou plaveckou část skoro zbrusu nový neopren. Nervózně pokukoval po vyrýsovaných soupeřích a čekal, kdo půjde takzvaně „do gumy“. Nechtěl být totiž za trapáka, který má sice neopren, ale poleze z vody mezi posledními. Čtvrt hodiny před startem se naštěstí rozhodlo – jeden vysloužilý triatlet se začal soukat do navlas stejného neoprenu, jaký vlastní Pářa. Ten s tím začal také a po pomoci jedné ze soupeřek se mu to po asi deseti minutách povedlo.
Zbývala už jen krátká rozprava a hurá do vln, kde na závodníky čekaly dvě kola s atraktivním výlezem z vody. Pářa se plavání vždy obává, proto začal opatrně – hlavně se vyhnout nepříjemným vodním muchlovačkám se soupeři, po kterých vám zůstávají pulci v plicích. To se celkem podařilo a při výlezu z vody to z hlediska pořadí vypadalo dokonce o trochu lépe oproti předpokladům.
Kolo bylo velká neznámá. Trať se snažil Pářa studovat několik večerů po sobě nazpaměť, ale hned po výjezdu z depa se myšlenkově ztratil. Holt závodní tempo dělá své. Nicméně to nevadilo, protože trasa byla dobře značená a navíc okolo byla řada soupeřů. Několik z nich ho hned zkraje předjelo, ale Pářa nezoufal, dřel a doufal, že jim to třeba vrátí na běhu. Zhruba v polovině přišel na řadu výživný výjezd mezi kameny a kořeny, kde většina závodníků vypálila hodně ze svých sirek. Po něm už se mělo jet chvíli po rovině a pak sešupem zpět do kempu. Tu se před Pářou objevilo „véčko“ a na obě cesty pokračovaly fáborky, zrovna v tu chvíli jak na potvoru jel zcela osamocen. Instinktivně si vybral snazší cestu vlevo z kopce. Chvíli jel v poloze kapky ze sjezdu, jenže hned mu bylo divné, že na rovince před sebou nikoho nevidí.
Rozhodl se počkat na závodníka, který byl asi půl minutky zpět. Ten se opravdu za chvilku objevil a Pářovi svitla naděje, že není ztracen. Při otázce, zda si je soupeř jist cestou, však naděje vyhasla. Na jeho tváři se totiž objevil nechápavý výraz s nasráním a stejně tak se tvářili další soupeři, kteří postupně přijížděli. Po asi dvoukilometrovém sešupu se tak celá skupina ztracenců obrátila a jela zpět na zrádné „véčko“. Cestou ztracenci přibývali a Pářu alespoň trochu hřál fakt, že není jediný hňup.
Z boje o první desítku se tak stal rázem boj o motivaci. Pářa zbylý závod pojal jako ostrý trénink. V běhu si řekl, že na trati nechá vše. Do počátečního kopce tak vyrazil poměrně svižně, čehož asi po dvou kilometrech, když kopec stále pokračoval, trochu litoval. I tak se mu však podařilo předběhnout poměrně hodně soků a sokyň. Po obrátce konečně přišla část z kopce a Pářa se snažil praktikovat svůj pověstný „dlouhý krok“ :-) Chvilku před cílem před sebou zahlédl soupeřku, která mu před startem pomohla zapnout neopren. Za normálních okolností by po ní šel jak slepice po flusu, nicméně v této situaci už bylo boje dost a soupeřku nechal pár metrů před sebou.
Později se ukázalo, že šlo o první ženu v cíli a Pářa ji za to ještě odměnil poukazem na párek (ne, že by byl až takový gentleman, ale u okýnka byla v tu chvíli velká fronta a Pářa spěchal za svými osamocenými ženami).
Zpět už jel najisto po nejisté D1 a přemýšlel o svém devatenáctém místě. První desítka by mu slušela víc, pomyslel si a zaškrtl si další závod, kterému má co vracet.
