Bike Trans Poříčí - O pravý Žižkův kalich, 17.7.2021
Co by se laickému oku mohlo zdát jako týdenní Florec dovolená s manželkami a dětmi, byla ve skutečnosti finální příprava na souboj o Žižkův kalich. Počet ušlapaných kilometrů v sedle kola se velmi blížil počtu vypitých kalichů, kterých nebylo zrovna málo (hudební kritici již zřejmě tuší - "pan Klimeš").
U vjezdu do areálu nás uvítali husitští zbrojnoši a ihned nám naznačili, že žádné křesťanské manýry nám tolerovat nebudou. Naštěstí žádné takové nemáme a tak jsme se mohli v klidu začít připravovat na start.
Pozici na startu jsme s Erikem zvolili vpravo a raději ve druhé řadě, protože jsme se pak mohli dýl prodírat vysokou trávou na louce a víc se motat mezi ostatníma. Po krátkém zahřatí a natáhnutí startovního pole jsme zamířili na místní autokrosovou trať, která byla po předešlých vydatných deštích děravá jako ústa staré Husitky. Zatímco Erik zkušeně projel přes všechny koryta (asi větší prase), já se trochu trápil. Dál následovalo poměrně nepříjemné stoupání, na které navazoval sjezd "za odměnu". Sračičkový blatíčko na úzké cestičce a sem tam velbloud. Naštěstí mi spadl jen řetěz a já si neumazal víc jak dva prstíčky. Následovalo několik dalších výjezdů a sjezdů, sem tam dokonce i rovina.
Po té jsme se dostali ke Konopišťskému potoku, kde zase začalo být trochu veseleji. Bláto, kořeny, kameny, spadané stromy a jen pár centimetrů vedle pešiny rozvodněný potok. Po cca kilometru této srandy přišel na řadu hlavní zážitkový bod závodu - brod. Bodrá stařena mi před vjezdem poradila, že lepší je jet mírně vlevo a že vody je asi po kolena, že mi to hezky umyje kolo. S díky jsem se rozjel, co to šlo, a v duchu nadával stařeně, kde přišla na to, že kolena jsou u řidítek. Dva metry od protějšího břehu kolo zastavilo a já musel trapně zbytek dojít. (Jak jsem později zjistil, Erik byl ještě větší trapák a brod šel s kolem na hrbu celej a ani to nezkusil.) Během mýho plácání směrem k souši mi pan fotograf vysvětlil, že jsem jel moc rychle - příště už budu moudřejší... a spadnu tam v menší rychlosti. Následoval libovej kopec, se kterým jsem měl co dělat, abych ho vůbec vyšel. Pak už zbývalo jen pár nezáživných kilometrů do cíle, kde jediný zpestření byla Makča s Rózi, Zoroušem a Vendou.
Nakonec z toho bylo prima 10. místo a čas na hodinkách 1:29:52, přičemž cíl jsem si dal 1:30:00. Mou radost nepokazilo ani to, že jsem hodinky zapnul o 2,5 minuty pozdeji. Erik už tou dobou byl dávno v cíli a rozdával úsměvy Johys a Vildovi. V bufítku jsme si pak dali limču, guláš a bramboračku. Ta Erikovi nakonec pěkně zhořkla, když se podíval na výsledkovou listinu a zjistil, že je 4. o 3 se-kundy na bednu s tím, že ten souboj vypustil, aby se podíval, kudy se jede do cíle.
